Jsem moc vysoká, mám tlustá lýtka, křivý nos, dvojitou bradu… takové a mnohé další nářky na nesouměrnost postavy, její nedostatky či nadbytky znají snad všechny ženy. Podle průzkumů není s vlastním vzhledem spokojena více než polovina dam ve věku 35 až 55 let. Pokud pocitu, že nezapadají do obecně přijímaných měřítek krásy, podlehnou, může se u nich dokonce vyvinout takzvaná dysmorfobická porucha. Ošklivost, kterou v zrcadle vidí jenom ony samy, je často dovede až na práh sebedestrukce.
Objektivní důvody k pocitům méněcennosti a třeba i nenávisti vlastního těla však mohou někdy vznikat i docela oprávněně. Když vzhledem nezapadáme ani mezi ty křivonosé a „zbytečně“ vysoké nebo malé ženy, když je na nás něco na první pohled podivného, pak budeme vždycky přitahovat nechtěnou pozornost a možná i vyvolávat obavy.
Své o tom ví čtyřicetiletá Diana, dneska už maminka dvou dětí. „Od základní školy se potýkám s lupénkou, onemocněním kůže, které prostě nejde utajit. Mívala jsem celé tělo pokryté červenými skvrnami a šupinami, spolužáci se mě štítili a posmívali se. Z dětství si tak nejvíc pamatuju, jak jsem sama, pořád brečím a zlobím se na rodiče, že s tím nic nedělají,“ popisuje svoji zkušenost. Ani dospívání pro ni nebyla procházka růžovým sadem. Holky ze třídy se začínaly líčit, nosit čím dál kratší sukně a čím dál větší výstřihy. Pro Dianu to byla doba, kdy ztratila jakoukoli chuť okolí vysvětlovat, proč její kůže vypadá tak nehezky, jestli se to dá léčit, kde to chytila a jak moc ji to bolí. „Nebavilo mě vůbec nic. Strašně jsem se styděla, připadala jsem si méněcenná a ostatním holkám záviděla úplně všechno. Bála jsem se vystrčit nos z baráku, nechtěla jsem chodit tancovat, plavat, ani do knihovny. Všude na mně číhaly nevyřčené otázky a zvědavé pohledy. A přitom jsem tolik toužila normálně se bavit!“ říká.
Zlost, pláč a obavy o budoucnost – takové emoce zmítají snad každým teenagerem s lupénkou. Strach z toho, že si nenajdu partnera, že mě nikdo nepohladí, že zůstanu napořád doma, protože přece i v zaměstnání je vzhled důležitý… Když k takovému koktejlu přidáme fyzickou bolest, časté návštěvy lékařů a nutnost i několikrát denně aplikovat na postiženou kůži krémy, pak se není co divit, že mnoho psoriatiků končí v péči psychiatrů a psychologů.
Léčba lupénky
Stát se znovu vyrovnaným, sebevědomým a respektováníhodným je však možné i bez kortikoidů a antidepresiv. Stejně jako Diana našlo mnoho dalších slečen a mládenců v podobné situaci vcelku jednoduché řešení. A nejde o žádnou převratnou novinku. Právě naopak – v tomto případě se osvědčují zkušenosti staré více než 4 tisíce let – úspěšnost tradiční čínské medicíny v léčbě lupénky je více než 75 procent!
Promyšlený a mnoha generacemi prověřený systém péče o lidské tělo a jeho orgány nezklamal. Dianě vrátil nejen krásnou pokožku, ale také chuť do života. Ze svého vzhledu si už dnes dokáže udělat legraci a na proporce vlastního, poněkud rozložitějšího pozadí si vůbec nestěžuje. Moc dobře ví, jaké to je, trápit se a schovávat před světem.
